Wazungu rafting

Muzungu (Mzungu) – "is a word meaning "white person" in many Bantu languages of east, central and southern Africa. There are a number of variations depending on the location."…říká Wikipedia. Česky – "Muzungu je výraz, který znamená v mnoha Bantu jazycích východní, střední a jižní Afriky "bílý člověk". Existuje ovšem množství lokálních variant tohoto výrazu. Plurál je 'wazungu'.."

V neděli v půl osmý ráno v nás v hale hotelu Sheraton v Kampale vyzvedl autobus společnosti ADRIFT. Uvnitř sedělo už asi deset lidí – několik Američanů, mladej pár z Norska, myslím že taky někdo z UK, prostě "wazungu" parta, která jela prožít super neděli sjížděním řeky Nil. Jeli jsme k Jinja Falls, k vodopádům, které jsou spíš velké peřeje než vodopády, a které jsou vzdáleny asi 75 km od Kampaly, a kde jsem už jednou kdysi byl s Angelem a Edith a Hadi. Tentokrát byl cíl cesty trochu odlišnej, náš vejlet začínal v kempu ADRIFTu. Shromáždili jsme se v hezkým velkým dřevěným otevřeným altánu ve stylu "ranch". Byl tam bar a kolem spousta sedacích souprav s polštářema, a když se člověk podíval dolů přes zábradlí, tak v údolí pod náma tekla řeka Nil. "Účastníci zájezdu" byli různých etnik a věku, a taky z různých koutů světa, ale primárně "wazungu". Byl tu mimo jiný taky obrovsky tlustej člověk s obrovsky dlouhým fot’ákem, páč na tom aparátu byl asi metrovej objektiv. Nafasovali jsme plovací vesty, helmy a pádla, a pak následovalo seznámení s plánem vodního vejletu. Na obrovskýho člověka taky natáhli vestu, a když ji na něm různě povolili a pak zase utáhli a tak různě upravili, a na hlavu mu posadili blembák, tak vypadal jako jeden z těch obrů z filmu 'Lord Of The Rings', co táhli s Orkama z Mordoru napadnout Elfy, akorát že v tom filmu byli obři černý a chlupatý, a tenhle byl bílej a tvarohovej. Rozdělili jsme se do skupin podle náročnosti trasy, a já jsem zatáhl svýho kolegu z STS Martina, kterýmu říkáme Vory, a kterej předtím na vodě nikdy nebyl, do skupiny 'extreme', čili nejnebezpečnější a technicky nejnáročnější. Jak se pak ale ukázalo, všechna plavidla absolvovala stejnou trasu, takže bylo úplně fuk kdo se kam zařadil. Naši skupinu, či posádku člunu tvořilo osm lidí plus kormidelník. Kromě nás dvou tu byla čtyřčlenná rodina ze Skotska, která sestávala z rodičovskýho páru středního věku a jejich dvou absolutně a totálně zrzavejch a pihovatejch hubenejch synků, kterým mohlo bejt kolem patnácti. Pak tu ještě byl kluk s holkou z Londýna, ale podle barvy pleti původem odněkud z Indie či Pákistánu. Naším kormidelníkem byl "Big Jay", jak se nám sympatickej černoch kolem čtyřicítky představil,.

Po úvodním seznámení jsme popadli pádla a sestoupili po dlouhých kamenných schodech z kopce dolů k řece, kde už byly připraveny čluny. Nastoupili jsme do nich, odrazili, a pak následoval výcvik, kdy nám B.J. na klidný vodě ukázal jak se chovat v člunu, jak pádlovat podle jeho povelů, co dělat když se člun převrátí atd. atd.…zkrátka jsme v mokrým prostředí "nasucho" procvičili všechny možný situace, který mohou nastat během plavby. Ještě musím zmínit že raft má jedinej pevnej bod, kterýho se člověk drží když zrovna nepádluje, a tím je lano jež se táhne po obvodu celýho plavidla po jeho horní vnější straně.

Celá výprava sestávala ze čtyř velkých modrých člunů pro plavce, a jednoho doprovodnýho plavidla, kterýmu se říká "empty boat". Empty boat je člun, uprostřed kterýho je vyvýšený, asi metr vysoký sedadlo pro kormidelníka, kterej je zároveň taky jedinej člen posádky a kterej ovládá lodˇ párem čtyřmetrovejch vesel. Empty boat veze věci, který se nesměj utopit, tzn. bednu s první pomocí, kanystry s pitnou vodou, bednu s opalovacíma krémama, a případně taky "utopence", vytažený z vody po převrácení některýho z člunů. Abych nezapomněl, empty boat v našem případě sloužila taky jako vlajková lodˇ káji maříka….ale k tomu pozdějc. Empty boat vždycky sjížděla peřeje první, a abych se přiznal, tak mi nějak není jasný jakto že se nepřevrátila. Těžiště kormidelníka bylo vysoko, jak jsem se už zmínil, a tak jedinou výhodou byly vesla, kterýma se opřel o hladinu po stranách lodi. K tomu ale potřeboval poměrně velkej rádius k manévrování, a ten na spoustě míst kterejma jsme projížděli nebyl (pozdějc jsem na videu, pořízeným z naší výpravy viděl že pilot empty boat taky kolikrát dostal na peřejích pěknej záhul).

Lodˇstvo pak ještě doplňovalo pár kajaků, který sloužily k vytahování "utopenců". Kajaky to byly úplně malý jednomístný pidikajaky, ale ohromně rychlý a pohyblivý, a černý jezdci na nich vyváděli "psí kusy", jako třeba když zapíchli špici vertikálně do vody, takže viseli tělem paralelně s hladinou a pádlováním se udrželi pár vteřin v týhle pozici, dál pak starej kajakářskej trik jako otáčení se s lodí kolem její osy atd.. Sumasumárum celá výprava čítala asi 60 lidí, 5 velkejch člunů a kajaky. Trasa měla kolem 31 km, jela se zhruba 7 hodin a obsahovala 10 míst, kde byly peřeje a padáky a vodní vejvary, který se podle obtížnosti dělily na Class 1 až Class 5. Class 5 byly nejnáročnější sjezdy kam ještě čluny mohly, a na naší cestě byly čtyři místa kategorie Class 5. Zbylých šest míst bylo klasifikováno jako Class 3 – 4. Prostě super vyhlídka pro každýho zapálenýho vodáka.

Po krátkým praktickým výcviku vyplulo lodˇstvo vstříc vzrušujícím zážitkům. Seděli jsme s Vorym jako první dvojice úplně vepředu hned za špicí člunu. Po asi 20ti minutách plavby Big Jay vyhlásil v jednom místě "point of no return", tj. místo odkud není návratu, jinými slovy kdyby si to za tímhle místem někdo rozmyslel a chtěl se vrátit, tak má prostě smůlu.

Zpočátku jsme projeli pár snadnejch peřejí, jedny s trefným názvem 'Morning Shower', pak 'Bujagali'. Na těchhle prvních sjezdech jsme byli osprchovaný od hlavy až k patě, jinak se ale nic dramatickýho nestalo. Potom přišel divočejší 'Easy Rider', na kterým se jedna lodˇ cvakla, my jsme ale projeli bez úhony, a tak si díky dosavadnímu úspěšnýmu průběhu plavby osazenstvo lodi vytvořilo naivní představu že to bude pořád takováhle sranda i po zbytek cesty. Z naší posádky jsem byl snad jedinej kdo měl nějakou předchozí zkušenost se sjížděním řeky, a tak jsem v skrytu duše tušil a doufal že přijde něco co bude stát za to. Vyhlídka se začala naplňovat když přišel 'Big Brother', Class 5 sjezd. Byl to asi 150 m dlouhej rovnej sjezd, kterej se půlil na vyšší a nižší úsek, a na těch stopadesáti metrech padal o několik metrů níž. Takže bylo jasný že to bude slušnej zalejvák a že nás hezky pohoupe. Pohoupal. Pádlovali jsme doprostřed proudu, a když Big Jay houknul "Get down!", tak jsem sjel na dno lodi, prdelí se k tomu dnu přilepil a roztáh nohy do všech světovejch stran jak pavouk. Rozjetá lodˇ vlítla do obřích kohoutů a zalily nás tuny vody. Člun se vzpouzel jako kůň, a když jsem se kouk doprava, tak jsem uviděl vysokou stěnu z pěny a bublin, v který zmizel můj 'boat mate' Vory jak když kouzelník projde magickou zdí, jen s tím rozdílem že kouzelník do ní jde popředu a nemá vytřeštěný voči…. Držel jsem se provazu jako klíště a když bylo po všem a vyjeli jsme z toho vlnobití, tak nás bylo v lodi o čtyři míň. Kromě Voryho chyběl ještě skotskej tatˇka, jeden jejich zrzoun, a jeden z londýnskýho "indopáru". Dva doplavali k lodi, ale další dva, včetně Martina, nebyli k nalezení. Zajeli jsme do klidný zátoky a čekali na jejich návrat. Čekali jsme dlouho a pořád čekali….když se konečně odněkud objevili, tak jsme se dověděli že příčina toho dlouhýho čekání byla úplně jinde. Byl jí "kája mařík". Krycí nick "kája mařík" jsem dal pro pořádek jednomu z členů výpravy. Tím členem byl už na začátku zmíněnej, tvarohovitě kyprovitej vyžranej asi pětadvacetiletej Rus, jehož "vytůněný" bílý tělo nešlo přehlídnout. Ale co se vlastně stalo - kája mařík totiž, když uviděl tenhle první velkej sjezd, tak se rozplakal a prohlásil že prostě dál nejede. Jelikož jsme už ovšem minuli "point of no return", tak kája mařík musel chca nechca s námi. Ten pročekanej čas byl čas, kdy nahoře před peřejema lámali lodivodi z adriftu káju maříka po dobrým i po zlým a promejšleli strategii jak ho dostat dolů. Nakonec nebylo jiný cesty než ho poslat na lodi, na který jel dotedˇ, páč empty boat už byla v tý době dole, a kája, i když sral strachy, tak věděl že prostě není jiný cesty, páč mu taky řekli že když půjde po břehu, tak ho zastřelej hlídači co hlídaj stavbu nějaký vodní elektrárny, která se stavěla poblíž na druhým rameni řeky. Něco se tam opravdu stavělo, a skutečně tam byli ozbrojení strážci, ale jestli by ho zastřelili nevím, ale pokud by po něm stříleli, tak do jeho postavy by se určitě trefili, to vím….další peřeje už kája sjížděl vyvalenej v bezpečným předku empty boat a na klidný vodě se plavil se svojí starou posádkou. Postupem času jsem si všim, ze kája mařík přepíná podle situace mezi dvouma režimama, který by se daly nazvat "malý nezbeda" a "hnědka mezi půlkama". Kája, když se totiž cejtil bezpečně na klidnejch vodách, tak furt rozverně stříkal pádlem po posádkách ostatních člunů, který jely zrovna kolem. Já sám jsem od něj dostal aspoň dvě sprchy. Když jsme se dostali k dalším peřejím, tak ho laškovitost rychle opustila, a to pak nervózně přešlapoval na břehu, čekajíc na empty boat, a tyčil se tam jako velkej bílej golem, obklopen štíhlejma tmavejma postavama domorodců. Ti si totiž na místech kde byly sjezdy užívali podívanou, při který lítaj wazungu jak bílý kuželky z člunů do divoký vody…

Po více či méně úspěšným sjezdu každých peřejí se lodě disciplinovaně řadily v zátoce před další cestou. "Utopenci" byli pochytáni a navráceni mateřským lodím, a stejně tak poztrácený pádla.

White Nile je nádherná řeka. Místa s peřejema se střídaj s klidnejma širokejma úsekama různý délky, kde se řeka rozlije do obrovskýho jezera, kde jsme museli pádlovat, a odkud byly v dálce vidět břehy pokrytý bujnou zelení, a kde v jednom místě byla u řeky shromážděná celá domorodá vesnice, odkud byly po celou dobu slyšet přes vodu bubny a zpěv. Ale břeh byl daleko a lidičky byly titěrný. Míjeli jsme ostrůvky porostlý hradbama lián, nad kterejma uprostřed vykukovaly vysoký palmy. Všude byla spousta vodního ptactva, a taky dravců jako je 'fish eagle', a když jsme se přiblížili ke břehu, tak se tam na velkejch kamenech slunili rozpláclí 'monitor lizards', velký černý, bíle potečkovaný, přes metr dlouhý varani. Když se koryto zúžilo a řeka nabrala na rychlosti, tak jsme naskákali s vestama na sobě do vody a nechali se unášet proudem a pozorovali okolí. Voda byla čistá a teplá, kolem byl klid a mír a všude zeleň, a čas od času bylo vidět na břehu domorodý ženský jak perou prádlo. Za náma po vodě klouzal náš člun, na kterým zůstal jen Big Jay, aby ho kočíroval..

Když jsme absolvovali dopolední část cesty, která obsahovala dva sjezdy Class 5 a pár lehčích, tak jsme se zastavili na malým ostrůvku, kde jsme vystoupali schodama na prostranství, který bylo obklopený zelení, a uprostřed kterýho byl altán a pod ním stoly s jídlem. Kolem altánu byly betonový zídky, kde se dalo sedět. Jídlo bylo vynikající – chleba, šunka, salám, bramborovej salát, různá zelenina, ananas, meloun. Každej si bral kolik chtěl. K pití byla štˇáva, něco mezi čajem a džusem. Najedli jsme se a trochu si orazili. Než jsme vyjeli znovu na vodu, tak mě skotský zrzouni požádali zda bychom si s nima vyměnili místa, jestli by nám nevadilo kdyby seděli vpředu. Nic jsme nenamítali, vyměnili se a vyrazili. Akorát jsem se jim snažil vysvětlit že když není špice raftu dostatečně vytížena a když ji voda zvedne, tak je těžký udržet zbytek člunu na vodě aby se člun nepřevrátil. Jinými slovy, když první dvojice vypadne, tak další následujou. Nevěnovali mi moc pozornost a moje kázání měli víceméně na háku.

Prvním zajímavým odpoledním sjezdem byl 'Overtime'. Jeho součástí byl dva metry vysokej padák, kterej jsme projeli pozadu, poněvadž jsme se předtím zaklínili mezi skály a lodˇ se nedala otočit předkem do proudu. Překvapivě nikdo nevypad z člunu, přestože já sám jsem ten "zadopád" nečekal a chňapnul jsem se lana v poslední chvíli, snad už přímo v samotným pádu.

Pak jsme zas míchali volej, až jsme přijeli k dalšímu místu Class 5, který když jsem uviděl, tak mi bylo jasný že tohle je CLASS 5!. Kam oko dohlídlo, tam se voda vařila a bublala jak v prádelním hrnci. V místech, kde prudce padala mezi kameny se tříštila v mlžnej opar. Po pravý straně řeky se valilo něco, co vypadalo jako sjízdnej proud, ale kus dál dole se stáčel a aby po něm lodˇ projela, tak by musela vyvinout větší rychlost než měl tenhle proud, jinak ji odstředivá síla natlačí do hustých křovin na břehu. Ještě níž se řeka dělila téměř rovnoměrně na pravý a levý rameno a nejdřív jsem myslel že pojedeme doleva, ale když sjela dolů empty boat a pár kajaků a zaujaly pozice napravo, tak bylo jasný že naše trasa zahýbá doprava. Věděl jsem že jestli sjedem tohle, tak to bude jen věc náhody a štěstí. Kromě toho na předku lodi seděli zrzouni, což taky nebyla žádná trefa. Zaprvé neuměli máknout pádlem jako když jde o život, zadruhý máme já i Vory každej skoro metrák, takže dohromady aspoň o půl metráku živý váhy víc než oni, což by v případě že bysme seděli vepředu my znamenalo stabilnější předek lodi, a za třetí byl tenhle sjezd už od pohledu prostě BITCH! Ale budiž, co se má státi, stane se. Odrazili jsme a pádlovali co to dalo, a vlastně ani netuším kudy jsme přesně pluli, poněvadž kromě gejzírů bílý vody nebylo vidět vůbec nic, zalejvák následoval zalejvák, a občas to byly takový pecky, že se člun prostě zarazil a chvíli se motal a svíjel na místě v polštářích pěny než ho další bílá vlna smetla dál po proudu. Takhle to probíhalo po nějakou dobu, až přišla pořádná vlna zleva která nás otočila jak list papíru. Než jsem si stačil uvědomit co se děje, tak jsem polykal andělíčky, dotkla se mě něčí noha, pak jsem cejtil že jsem kdesi pod člunem, pak člun někam ulít, chvíli jsem se točil v šampáňu, nevěděl kde je nahoře a kde dole, pak mi došel dech a pak už mi akorát v hlavě blikal rudej nápis "NAHORU NAHORU NAHORU…..". Když jsem vyplaval na hladinu, tak už bylo šampáňo kus za mnou, živel povolil a kolem roztroušeně plavali moji spolujezdci a šmejdily kajaky. (Mrzí mě že na fotkách i na videu, který jsme pak zakoupili chybí zrovna tenhle úsek řeky, asi protože nikde nebylo místo odkud by se dal pořídit záznam.Všude byla jen voda….a prales)

Když posádka nasedala zpátky do člunu, tak skotský zrzouni, kteří vypadali trochu vyklepaně, prohlásili že by si zase rádi sedli dozadu. Vyměnili jsme si místa a pokračovali v cestě. Čekal nás už jen jeden Class 5. Tenhle poslední sjezd vlastně začínal jako Class 6, a tak místní domorodci pomohli přenést čluny k místu, kde přecházel v Class 5, a odtud se vyjíždělo. Vory, kterej ještě dopoledne po pár prvních úspěšných nenáročných sjezdech prohlašoval že to je super a že příště natuty jede zase, tak u tohodle posledního velkýho sjezdu se mu v očích zračil strach, a řek že už nikdy nepojede. Trochu mě zaskočil, ale když jsem o tom uvažoval, tak se tahle reakce dala očekávat. Po tom jak předtím vylít z lodi jak ptačí mládě z hnízda, nabumbal se a poznal že voda umí i něco jinýho než týct bezpečně ve sprše, a pak po tom posledním cvaknutí, kdy ho to taky pěkně semlelo, už prostě nevěřil že je schopnej tu pětku projet, a tak zíral pochybovačně na řeku a hlavou mu táhly temný mraky. Tak mu říkám:"Poslouchej vole, celý je to vo tom že když máš zapadnout do lodě, tak zapadneš do lodě. Žádný sedění na bobku, žádnej polosed nebo klečení na koleně. Prostě sebou flákneš dovnitř, zapřeš se jak divá svině, prdel na dno a držíš se provazu tak, že jediný co tě z tý lodi může dostat ven je když se převrátí. Nic jinýho!". Chvíli civěl a pak povídá:"Hm, tak to sem to dělal dotedˇka úplně blbě". Vory prostě potřeboval tu poslední pětku sjet, páč jinak bylo jasný že už příště do člunu nevleze. Mě se nejevil tenhle poslední sjezd tak černě, poněvadž byl hezky rovnej, tzn. žádný velký manévrování, pak taky voda svižně uháněla, takže se po ní mohla lodˇ svízt a ne bejt vržená mezi gejzíry aktivních sopek jako předtím. Vsadil bych si 80:20 že to zmáknem.

Nasedli jsme a Big Jay odrazil člun od břehu. Pádlovali jsme jak vzteklý abysme se dostali doprostřed řeky, do největšího a nejrychlejšího proudu. Pak už si nás bílá voda podávala dál a dál, až k padáku kde Big Jay zařval familiární "GET DOWN!". Vory si moje slova zapsal za uši, páč při svejch 186ti centimetrech zajel do lodi jak had do díry. Udělal jsem to samý. Projeli jsme pár lomcováků a zalejváků, ale jinak to nebylo zas až tak dramatický, a když jsme pak vyjeli do klidnější vody, tak na lodi nikdo nechyběl. Dali jsme pádlama "high five" a když se shromáždila celá výprava, tak jsme se všichni vydali na poslední úsek cesty k cílovýmu stanovišti. Byli jsme za celej den unavený, a ten poslední kus se musel odpádlovat, a myslím že většina lidí toho měla plný brejle. Ještě jsem cestou postříkal pádlem káju maříka, kterej výhružně zvednul prst a odmítavě vrtěl hlavou, páč se mu to moc nelíbilo…

Dorazili jsme k malý písčitý pláži, nechali na ní čluny a vyrazili pěšky cestičkou do prudkýho svahu, kde na nás nahoře na travnatý planině čekala pojízdná základna ADRIFTu. Cestou nás doprovázely místní děti, ale to se opakovalo téměř všude, kde jsme po cestě vystoupili z lodí. Odevzdali jsme výstroj a šli si pro občerstvení. Na výběr bylo všechno možný pití, tak jsem si dal místní pivo 'Nile Special', což je v UGA už tradičně "my poison"… Posádky lodí se fotily, rozdávaly se emaily, o kus dál se nakládaly čluny na přívěs a stál tu taky náš autobus co nás vezme zpátky do Kampaly. Mezi tím vším děním se stejně jako na začátku pohyboval obrovskej kája mařík se svým obrovským fotˇákem a fotil všechno co se hejbalo i nehejbalo. Dal jsem si další pivo, pak jsem k němu přistoupil a s úmyslem navázat přátelskou konverzaci povídám:"You can take pictures of the moon craters with this thing, I guess.." Tlustˇoch se na mě podíval, svraštil čelo, a povídá s těžkým ruským přízvukem:"Aj em not fotografer…" Mávnul jsem rukou a otočil se na druhou stranu. Tam seděla v trávě na bobku malá černá holčička a se zaujetím trhala luční kvítka. Hlavu měla oholenou téměř dohola a v jednom uchu velkou zlatou náušnici, a náramně jí to slušelo…

Brazza, CG Dec.2008